Přechod hřebene Ortleru ve Východních Alpách v roce 1998

13.8.1998 čtvrtek

Včera odpoledne jsme čtyři kamarádi - Magda, Tomáš, Zbyněk a já - vyrazili na další letošní horskou akci, chceme přejít hřeben Ortlerských Alp, což je údajně jedna z nejnáročnějších akcí vysokohorské turistiky, kterou můžete v Alpách podniknout. Se Zbyňkem jsme v Brně nasedli do autobusu společnosti TourBus na lince Brno - Praha - Bolzano - Milano, v Praze přistoupili Magda s Tomem a teď v 16:05 jsme na PASSO STELVIO (2760 m n.m.), silnice se tady klikatí v serpentinách srovnatelných s pověstnou Cestou trollů v Norsku, je to nádherný pohled. Den jsme strávili cestováním místními spoji z BOLZANA, ještě nám zbývá dopravit se do S. CATARINY a někde snesitelně strávit noc.

14.8.1998 pátek

Je 17:10 a já sedím před BIVACCO C.A.I. SEVESO ve výšce 3450 m n.m., jsem syt (bramborová kaše s vepřovým masem), napojen, sluníčko svítí a v podstatě není žádný důvod k nespokojenosti. Ale...

Včera jsme v 18:50 večer vyrazili nahoru ze San Catariny (cca 1700 m n.m.) se záměrem najít někde nad horní hranicí lesa vhodné místo na přespání. Dobře vím, že každý nástup je vždycky trápení, ale tohle tedy bylo nechutné! Je zřejmé, že má kondice z Aconcaguy je dávno pryč. A tak se mi pořád do mysli vkrádá otázka: neměl jsem těch hor po své expedici do jihoamerických And nechat? Mám to zápotřebí se takhle trápit? Vždyť je tolik jiných koníčků, kterým je možno holdovat. Zkrátka a dobře, vydrásali jsme 500 metrů nahoru, já samozřejmě poslední a zpocený jako myš. Jen jsme postavili stany, dalo se do deště, naštěstí ne dříve.

Ráno jsme piánko vstali v sedm hodin, pojedli, vysušili stany a o půl desáté jsme vyrazili. Opět jsem měl sbaleno jako poslední a připadal jsem si jako blbec. A znovu vzhůru, já se stejně neradostnými pocity (Co tady vlastně dělám? Je to opravdu ten nejlepší způsob dovolené, když se od prvního dne těším na to, až budu zase doma?). Konečně jsme na hřebeni, ovšem ne na tom našem, takže nám zbývá ještě přetraverzovat dost rozbitý ledovec a vystoupat po něm až k bivaku. Nejdříve k ledovci asi 100 metrů klesáme a pak už po něm stoupáme vzhůru. V dolní části ledovce je to pohoda, je tvořen tvrdým homogenním ledem a trhliny zde nejsou. Čím výše stoupáme, tím je ledovec strmější a objevují se na něm hluboké trhliny. Jedné jsme ani na dno nedohlédli! Navazujeme se a přicházejí napínavé okamžiky, docela se bojím a nejsem sám. Tom s Magdou jsou ale šikovní a zdá se, že to na ledu i na skále skutečně umí. Opravdu se od nich člověk ledacos naučí, ale budu to ještě někdy potřebovat?

16.8.1998 neděle

Je neděle 18:30 večer a jsme po nedělní (opravdu nedělní, byla skvělá) večeři. Ovšem od předchozího zápisu se toho mnoho přihodilo. V sobotu ráno v 8 hodin jsme vyrazili na naši hřebenovou tůru z bivaku SEVESO. Čekal nás nepříjemný výstup po ostrém hřebínku na PIZZO TRESERO (3594 m n.m.), kterého jsem se dost obával, ale nebyla to až taková hrůza, pouze na jednom místě jsme se jistili. Přes CIMA DOSEGU (3560 m n.m.) postupujeme dále po hřebeni až na vrchol PUNTA S. MATTEO (3678 m n.m.), který jel moc pěkný. Pod ním ale musíme překonat velkou trhlinu a pak po ledovci sestupujeme dolů dlouhým klesáním až na bivak F. MENEGHELLO (3453 m n.m.), kam jsme dorazili asi kolem třetí hodiny odpoledne po sedmi hodinách pochodu (náš předpoklad byl deset hodin). Ukázalo se, že jsme přišli právě včas, po chvíli totiž dorazili tři Italové se zjevným úmyslem rovněž v bivaku přespat. Tady je ovšem pouze šest lůžek. Italové byli ve svém úmyslu tak pevní (nic jiného jim ostatně nezbývalo), že jsme byli nakonec nuceni spát každý se svým batohem, botami atd. na palandě. Pro mne to byla druhá mizerná noc (naposledy jsem se dobře vyspal ve stanu nad Santa Catarinou). A další den nás čekala PUNTA CADINI (3524 m n.m.), která vypadala značně nepřístupně - vrchol je pokryt volnou sutí, z níž se každou chvíli uvolnila malá kamenná lavina, která se pak s rachotem sesunula po ledovci dolů. Měl jsem toho ten den tak akorát dost a myslím si, že ne sám.

Ráno je nakonec všechno jinak. Po noční bouřce je modrá obloha, ledovec pěkně zmrzlý a s ním i suťovisko na vrcholu PUNTA CADINI. V deset hodin jsme nahoře a já tady fotím panorama. Dále postupujeme po hřebeni, který je posléze skalnatý a pojednou i velmi úzký. Konečně před polednem se dostáváme před vrchol S. CATARINA (3529 m n.m.), který je tvořen několika skalními jehlami, a tady se Zbyňkem vyměkáváme, protože vidíme skupinu protijdoucích horolezců, jak s obtížema s těch věží slaňuje. Odmítáme jít dál a Tom s Magdou to berou sportovně, i když je na nich vidět, že by si to rádi přelezli. Vracíme se tedy po hřebeni kousek zpět a pak po skalním žebru sestupujeme dolů. Cesta je to úmorná, kameny pod nohama ujíždějí, ale konečně jsme na malebném místě mezi dvěma rameny ledovce, kde stavíme stany. A vaříme již zmíněnou nedělní večeři. Plán na zítřejší den zní: vystoupat zpět na hřeben za hrozivým vrcholem S. CATARINY a potom pokračovat hřebenem dále.

17.8.1998 pondělí

Pondělí začalo hned zrána pěkně drsně, s velkým vypětím sil jsme se vyškrábali zpět na hřeben, přičemž jsem si nejednou vzponměl na CANALETU pod vrcholem ACONCAGUY. Konečně jsme na hřebeni a ostatní se rozhodují, že se alespoň nalehko půjdou podívat na S. CATARINU. Já odmítám, mám toho tak plné zuby. Odpočívám, obdivuji majestátní výhled na tu část hřebene, kterou jsme v předchozích dnech prošli, a sám sebe se ptám, zda to stojí za tu námahu. V této chvíli, kdy tady stojím zpocený, vyčerpaný, ztěžka lapající po dechu, trochu se třesoucí chladem, s bolavýma nohama, mi připadá, že snad ani ne, ale vím, že až budu sedět v teple domova a promítat diáky, které jsem tady vyfotil, budu opačného názoru. PUNTA S. MATTEO vypadá odsud mimořádně impozantně, z údolního ledovce na ni pomalu strmě stoupá skupinka horolezců - jak jsou nepatrní v porovnání s těmi masívy, které je obklopují. Kamarádi se po chvíli, která je kratší, než by mi bylo milé, vracejí se zprávou, že nejobtížnější místo výstupu na S. CATARINU je zajištěno řetězem, takže bychom to zřejmě zvládli a ušetřili si včerejší sestup a dnešní strastiplný návrat na hřeben. Ovšem na druhou stranu bychom přišli o úchvatné večerní výhledy na BRENTU a PRESANELLU. Takže batohy na záda a jde se dále. Stoupáme k vrcholu PUNTA TAVIELA (3612 m n.m.) místy po firnu, místy po skále, a počasí se dnes kazí rychleji než v předchozích dnech. Začíná sněžit, což je sice nepříjemné, ale pořád lepší, nežli déšť. A náhle stojíme nad dvou- až třísetmetrovým srázem, který spadá pod našima nohama skoro kolmo do hlubin. A je třeba vyhrabat zbytek sil, odvahu a vše, co jsem se dosud naučil o pohybu na skále, neboť není jiné cesty než dolů, dolů, dolů...

Když jsme konečně stanuli dole na pevné zemi, ruce i nohy se mi docela třásly a do smíchu nebylo nikomu. Magda i Tomáš svorně prohlásili, že tato COTA 3530 (neboť tak se toto místo dle mapy jmenuje) je o něco obtížnější, než úvodní část výstupové trasy na MATTERHORN až po chatu Solveiku. Z průvodce se dovídáme, že se jedná o nejobtížnější úsek celého hřebene. Vzpomínky na okamžiky, kdy jsem lezl po mokrých skalách místy pokrytých štěrkem nebo sněhem, hned tak nevymizí. A pak nás čekal další vysoký (a tudíž pracný) vrchol MONTE VIOZ (3645 m n.m.), kam jsem se vyšplhal takřka vyřízený. Chytám krizi, už nedokážu udržovat tempo a stále více zaostávám s Magdou, která dělá toho „silného vzadu“. Na vrcholu zjišťujeme, že do bivaku COLOMBO to máme asi dvě hodiny a tak vyrážíme na další cestu. Bohužel je vše trochu jinak a tak v sedle PASSO DELLA VEDRETTA ROSSA (3405 m n.m.), kde jsme čekali bivak, nic takového není a nadto začíná pršet. Bleskově stavíme stany a zatímco venku zuří bouře s deštěm, sněhem i kroupami, my si uvnitř vaříme. Večer nám nabídl opět nové dramatické pohledy na okolní horské hřebeny.

18.8.1998 úterý

Noc opět za mnoho nestála, ze srázů protější hory pořád padaly kameny, takže o zvukovou kulisu bylo postaráno. Ráno je zřejmé, že se počasí zhoršuje, a tak za hustého sněžení vyrážíme na další cestu. Výstup na vrchol PALON DE LA MARE (3685 m n.m.) je úmorný, přece však nakonec sestupujeme k bivaku COLOMBO (3485 m n.m.) a teprve nyní já se Zbyňkem chápeme, jaká škoda to byla, že jsme sem nedorazili už včera navečer. Bivak je prostorný, dobře vybavený, prostě v horských podmínkách naprostý luxus. Zbyněk je v těžké krizi, takřka úplně apatický. Něco málo jíme a po krátkém odpočinku vyrážíme v docela hustém sněžení a mlze na další cestu. Čeká nás poslední(!!!) a zároveň nejvyšší vrchol hřebene MONTE CEVEDALE - 3769 m n.m. Cestu je zbytečné popisovat, byla zničující, ale konečně okolo 13:30 stojíme na vrcholu a já dělám v silném sněžení a mlze vrcholový snímek. Zbyněk je značně vyčerpaný, my ostatní na tom nejsme o mnoho lépe. Protože je zde opravdu nevlídno, urychleně opouštíme vrchol a vydáváme se na dlouhý a úmorný setup. Klesáme po nekonečných ledovcových pláních až k REFUGII G. CASATI, kde neodolám a dávám si pivo za 8 DM. Drahé, lahvové, teplé a nedobré, ale přece jen je to PIVO! Posléze v dešti po ledovci VEDRETTA DI SOLDAN - SULDENFERNER (podle průvoce extrémně nebezpečný - opravdu je tady spousta úžasně hlubokých trhlin) dolů k chatě RIFUGIA CITTA DI MILANO - SCHAUBACHHÜTTE. Cestou se Magda propadá po koleno do zasněžené trhliny a když to místo míjím, neodolám a zastavím se, abych se vzniklým otvorem podíval do propastných hlubin ledovce. Tomáš mě prudce táhne pryč od trhliny a pak mi ještě pořádně vynadá. Je mi jasné, že si to zasloužím. Dole stavíme v mlze na rovném plácku stany a když se pak mlha zvedne, s překvapením zjišťujeme, že jsme přímo naproti chatě. Počasí vypadá prachbídně.

19.8.1998 středa

Konečně relativně pohodový den - čeká nás pouze přesun k chatě HINTERGRATHÜTTE, kde chceme najít nějaké vhodné místo na stan, vyčkat lepšího počasí a pokusit se ještě o vrchol samotného ORTLERU. Ovšem od rána nás provází déšť a tak setrváváme na chatě i za cenu nutných investic (čaj a výborný štrůdl). Nikomu se moc nechce jít do deště stavět stan. Nakonec nás vyhánějí stále více nevraživé pohledy personálu, protože naše konzumace už opravdu neodpovídá době, kterou zde zabíráme místo. Na odchodu se ještě dozvídáme, že zítra má být opět špatné počasí. A co ORTLER?

20.8.1998 čtvrtek

Počasí nic moc, ráno to vypadalo oproti předpovědi o něco lépe, ale mraky se pořád honí. Kolem poledne se rozhodujeme, že se podíváme alespoň na začátek výstupové trasy na ORTLER, a tak nalehko vyrážíme. Začátek cesty je docela stupidní - nekonečné serpentiny v suti. Stále stoupáme, přestože počasí se zhoršuje, občas sněží. Konečně po dvou hodinách se dostáváme ke sněhovému poli (cca 3500 m n.m. ?), kde bez maček nemáme šanci. Magda s Tomášem zahlédnou na chvíli v mracích vrchol s křížem. Zpátky sestupujeme jinou cestou, vyhýbáme se tím velmi nepříjemnému žlabu s padajícími kameny. Škoda, kdybychom byli lépe vybaveni, mohli jsme jít dále. Takže nás zítra čeká druhý pokus.

21.8.1998 pátek

Dnes je historicky významný den, před třiceti lety začala okupace naší země vojsky „spřátelených států“ v čele se SSSR. Pro ná čtyři, kteří tady táboříme na úpatí krásné hory ORTLER, je to však den významný i jinak. Vstáváme brzy a v 8:08 vyrážíme na první a zároveň z časových důvodů i poslední pokus o dosažení jejího vrcholu. Jdeme známou cestou až ke sněhovému poli, počasí je bohužel horší, než bylo včera, my jsme naopak o něco rychlejší. Na začátku pole nasazujeme mačky, sníh je tvrdý, zmrzlý, jsou tu trhliny. Na horním okraji pole nacházíme opět suť a už si říkáme, že výstup bude asi v pohodě. Ale chyba lávky!

Náhle se před námi tyčí zubatý ostrý skalní hřeben. Brzy zjišťujeme, že se dá podejít po úzké skalní římse, kde je dokonce nataženo ocelové lano. Kus výše se vracíme na hřeben a před námi se tyčí čtyřmetrová stěnka. Tom vylézá první a jistí nás, potížím ale není zdaleka konec. Naopak - následuje různorodý terén - skály, úzké sněhové hřebeny a my postupujeme stále pomaleji. Počasí je definitivně špatné, hustě sněží, je mlha a vane silný vítr. Tom s Magdou se nám ztrácejí vepředu, mezi nás se vkliňuje skupina německy hovořících horolezců, která je nepříjemně pomalá. A pak přichází ta chvíle, kdy mám pocit, že to budu muset vzdát. Nemůžu se dostat přes jeden skalní stupeň, chyty jsou ohlazené a mokré, takže kloužou. Několikrát padám, Zbyněk mě sice velmi pohotově zachycuje, ale mě se zmocňuje malomyslnost. Konečně se Zbyňkovi podaří přivolat Toma a ten mi ukáže zcela schovaný, ale pohodlný chyt - a jsem nahoře. Ten chlap má nějaký horolezecký smysl navíc, jinak si nedokážu vysvětlit, jak ten chyt objevil, zespodu není vůbec vidět. A ještě pár metrů a i já stojím na vrcholu! Je 13:30, jsem strašně rád, ale zároveň celý rozklepaný.

Doufal jsem, že budeme sestupovat jinou cestou (normálkou), která je mnohem snadnější, ale byla by to velká zacházka, takže půjdeme dolů zase stejnou cestou. Dvakrát slaňujeme, Tomáš na mě a Zbyňka spěchá, protože Magdě je strašná zima. V podstatě nás postavil před volbu - buď budeme stíhat, nebo nás tady nechají, ať si poradíme sami. Myslím si, že to není fér, ale se zaťatými zuby spěcháme. Na skalní římse, po níž se dá traverzovat nebezpečný úsek hřebene, padám, chytám se sice ocelového lana, ale ruce mi po něm kloužou, protože je mokré. Nakonec se šťastnou náhodou na římse udržím, kdyby mi nohy sjely přes okraj, rukama bych se kluzkého lana neudržel a zřejmě bychom se oba se Zbyňkem zřítili několik set metrů dolů na ledovec. Zdá se, že tu zafungoval klasický model chování, který vede často k nehodám - ztráta soustředění v okamžiku, kdy se zdá, že to nejobtížnější už bylo překonáno. A tak si přikazuji maximálně se soustředit na sestup a konečně o půl šesté večer jsem unavený, vystrašený, ale šťastný dole u stanů.

22.8.1998 sobota

Den návratu do civilizace. Vstáváme v 5:00 ráno, vaříme, balíme a v 7:00 opouštíme naše pohostinné místečko, kde jsme strávili tři deštivé noci. I tuto poslední noc celou proprší, ale k ránu se příroda slitovala a tak balení proběhlo docela dobře. Čeká nás dlouhý sestup do vesnice SOLDEN, která je asi o 700 metrů níže. S úlevou si říkám: "už ani metr vzhůru", ale přece jen je to nakonec jinak. Chodník klesá dolů nekonečnými serpentinami až k místu, kde se kousek nad SOLDENEM napojuje na silnici. A právě v tom místě několik metrů k silnici stoupá a tyto poslední metry jsou pro mne neuvěřitelně náročné. Konečně jsme v SOLDENU, asi půl hodiny před odjezdem autobusu. Zastávka je označena červeným křížkem, jenž zavdává podnět k diskusím, zda není zrušená. Nakonec vše dobře dopadá, autobus přijíždí a my nasedáme. No a v 11 hodin vystupujeme u kempu v LATSHI a ten tedy je: v umývárně pouze teplá voda, prádelna s pračkou, dokonce bazén, ovšem já nemám plavky - moje chyba. Stavíme stany a pak se z horských vlků měníme na civilizované lidi druhé poloviny dvacáteho století. Odpolední sladké nicnedělání se mi rychle zajídá, ale nedá se nic dělat, na dnešní den je program vyčerpán.

23.8.1998 neděle

Spát jsme šli velmi brzy, ale ani tentokrát nám nebyla dopřána klidná noc - až do rána foukal neuvěřitelně silný vítr. Až kolem deváté se donutím vstát a pak už pomalu vaříme, balíme a v 11:39 odjíždíme do BOLZANA. Zde trávíme pět volných hodin prohlídkou města, je zde krásný dóm. Konečně v 18:30 přijíždějí autobusy TourBusu a my nabíráme směr domov.