Pád do trhliny aneb záchranná akce na Ortleru v červnu 2003

Jak to všechno začalo

Jako každým rokem jsem byl i letos v prvním červencovém týdnu s partou kamarádů v Alpách. Tentokrát to byly Východní Alpy, malebná oblast Ortleru, a podařilo se nám zde prožít značně napínavé chvíle.

Ve čtvrtek 3. července jsme scházeli Jirka (50), Láďa (52) a já (46), relativně zkušení horští vlci, pošmourným ránem z bivaku Colombo po ledovci Vedretta de la Mare na chatu Rifugio de Larcher. Měli jsme za sebou pěknou dvoudenní túru po ledovcovém hřebeni přes vrcholy Monte Vioz a Palon de la Mare a kvůli zhoršujícím se povětrnostním podmínkám jsme se rozhodli pro sestup. Počasí bylo nevlídné, mlha se líně v chuchvalcích převalovala nad ledovcem a zakrývala další cestu. Ledovec mírně klesá a na jeho povrchu se zlověstně rýsují trhliny, které uctivým obloukem obcházíme. Jdeme v desetimetrových rozestupech. První nejlehčí Jirka, druhý já a nakonec Láďa, pevně spojeni naším červeným lanem.

Dva kroky do neznáma

Náhle se před námi otevírá v šedivé mlžné stěně okno a v něm se ukazuje protější hřeben. Užasle zastavujeme, já vytahuji fotoaparát a cvakám pár snímků. Potom schovávám přístroj, ještě chvíli se kochám nezvyklým pohledem a pak vyrážíme na další cestu. Jirka udělá pouhé dva kroky a... pak ve zlomku vteřiny bezhlesně mizí v trhlině. Na sněhové pláni po něm zůstává jen malý temný otvor. Cítíme prudké trhnutí a v následující chvíli už ležíme na sněhu a ze všech sil zasekáváme cepíny. Lano nás ještě kousek táhne po povrchu ledovce a pak se pohyb konečně zastaví. Je slyšet jenom náš sípavý dech a vítr, honící mlžné chuchvalce sem a tam.

„Jiiirkooo!“ volám ze všech sil a znovu a znovu. Nic. Z trhliny se neozve ani hlásek. Chvíli se na sebe s Láďou dost bezradně díváme. „Co teď?“ běží mi hlavou a zběsile se snažím vybavit si postup při vyprošťování kamaráda z trhliny.

„Aha, nejdříve zajistit,“ napadá mě konečně a horečně vyhrabávám ve sněhu půl metru hlubokou příčnou rýhu a do ní vkládám svůj cepín. Na něj navlékám smyčku a s její pomocí zajišťuji naše lano. Potom udělá totéž Láďa. Tak, jsme zajištěni, ale co teď dál, když se s Jirkou nedá domluvit?

Vyproštění se podařilo

Ve chvíli, kdy začínám zvažovat možnost návratu na bivak a přivolání pomoci (je tam parta čtyř lidí), se konečně z trhliny ozve přidušený Jirkův hlas. No sláva! Chceme mu hodit do trhliny volný konec lana s karabinou, ale vůbec to není jednoduché. Otvor ve sněhu je dost malý a mně se nechce jít k němu blíže. Jeden pokus za druhým končí neúspěšně, až se mi konečně daří dohodit lano na krátký svah nad trhlinou a karabina po něm vlastní váhou sklouzne i s lanem dovnitř.

Lano teď tvoří jakési písmeno V s oběma konci upevněnýma nahoře a s vrcholem v trhlině a bude fungovat jako kladka. Jirka se rozhoduje, že nejdříve vytáhneme batoh, takže ho upevňuje karabinou na lano a my ho přes slaňovací osmu vytahujeme nahoru. Jde to docela dobře, ale nakonec ho nejsme schopni přetáhnout přes hranu trhliny, do níž se lano zařízlo. Chvíli s lanem marně škubeme, potom Jirka vylézá pomoci prusíků z trhliny sám a posléze vyprošťuje i svůj batoh. A je to obrovská úleva, zase ho vidět živého a zdravého a zároveň dobrý pocit z toho, že jsme tuhle ošemetnou situaci jakžtakž zvládli.